Stokrát trochu jinak


Počet škol, které jsem se VZPourou za necelý rok navštívil, se nedávno přehoupl přes stovku, a tak mimo jiné i můj příběh, jenž je nedílnou součástí každé besedy, má za sebou více jak sto repríz. Zaslechl jsem od kolegů, že na jedné naší akci přilétla z lavic otázka, jaké to vůbec pro nás je, stále a stále se vracet k tomu nešťastnému okamžiku našich životů? Mám-li být upřímný, nikdy jsem nad tím svým vyprávěním předem až tak moc nepřemýšlel a rozhodně jej nijak nestylizoval ani nevylepšoval do nějakého konkrétně ohraničeného dramatického kusu. Zkrátka – zvedla se opona, nebo chcete-li, zazvonil školní zvonek, a já vyprávěl, tak jak se mi ten moment právě vyjevoval v mých vzpomínkách a oprašoval jsem ho jak starý zaprášený film. A že to je tedy opravdu pěkně zanesený pásek. Vždyť za těch dlouhých více jak dvacet let jsem si na něj vzpomněl, věřte – nevěřte, opravdu jen párkrát, natož abych jej někomu vyprávěl. A najednou? Několikrát do týdne a pokaždé trochu jinak – podle toho, jak se v rozpomínání vnořoval a rozpouštěl do toku slov. Postupem času z proudícího toku vzpomínek vystoupil na hladinu ostrov a z bezuzdného povídání se stal pevnější útvar, svědectví protkané uzlovými osudovými body, někdy možná až příliš mentorující vyprávění. Vnímám, jak mnohokrát opakované věty prohlubují každou reprízou koleje přednesu hlouběji a hlouběji do zaběhlé rutiny, a tak se další a další vystoupení neúprosně přibližuje svým obsahem i formou tomu předešlému a já mám pocit, že se přitom cosi vytrácí. Snažím se tedy s každou novou reprízou vtělit do příběhu všechny ty dávno zapadlé emoce, oživit zaprášený film, obohatit obroušený útvar příběhu o znovu prožitou autentickou emoci. Myslím, že právě toto je ta ojedinělá přidaná hodnota, která činí náš projekt výjimečným.

Dal jsem si tu práci a vyhrabal ze skříně své zápisky z oné doby. Je mi přes 19 let, ležím po operaci páteře v nemocnici a píšu do černého bloku jak o život to, co mě zrovna napadne. A není divu, že toho tehdy nebylo zrovna málo. Je to zvláštní čtení a ne vždy se mé současné rozpomínání kryje s obsahem dávného textu. U některých popisů ani moc nechápu, co tím ten mladý raněný básník vůbec chtěl říct. Inu, už nosím trochu jiný kabát. A proto cítím, že právě a jen společné emoce jsou tím médiem, skrze které se mohu společně s posluchači a jejich prostřednictvím přenést zpět. U vyšších ročníků to občas zafunguje, až mi z toho běhá mráz po zádech. Během vyprávění pozoruji, že ten kluk jen o několik let mladší, než jsem byl tehdy já, je na chvíli mnou a v tomto propojení to vše hraje, tak jak má. Slova jsou pak už jen kulisa a čert vem ty časem překroucené reálie, když v nás kvílí strach s bolestí a kostmi projede mráz, který nejde ani po tolika dlouhých letech tak snadno rozehřát.

Taková je tedy má odpověď na otázku, jaké to je vracet se stále a stále zpět k tomu samému okamžiku. Stokrát a pokaždé trochu jinak. Někdy to zabolí přeci jen o trochu víc – to když se objeví dívčí slzy. Pokud si dobře vzpomínám, byla o nich zmínka i v tom černém bloku…